Životní partie s kartami z dětství

Učení se umění života

Jen co se narodíme, učíme se žít. Naše dospělé vzory – rodiče, učitelé, příbuzní – nás zasvěcují do dovedností potřebných pro každodenní soužití.

Záleží na vzorech

Vycházeje z těchto naučených znalostí, budujeme své povědomí o sobě, kontrolu nad sebou, kreativitu, schopnost porozumět lidem, zlepšování vztahů, umění komunikace, spolupráci, zvládání a řešení různých situací a životních rolí, a také etiku běžných dní. Dětství je plné výzev, které nás formují. Je toho mnoho, co si musíme během dětství a dospívání osvojit. Jak se naučíme, jaký přístup zvolíme, záleží na tom, jaké vzory jsme měli a jak nám pomohly.

Škola to nezachrání

Kdyby to bylo možné, mělo by být vzdělávání o sobě, mezilidských vztazích, řešení konfliktů a zvládání obtížných situací samostatným předmětem ve škole. Témata jako: jak zabránit destruktivnímu sporu, jak čelit zátěžím, které nám život chystá, či jak si něco vyjednat, aniž by tím člověk porušil pravidla slušnosti, by mohla být probírána stejně důkladně jako rovnice nebo zlomky v matematice. Bohužel, zatím se tak neděje.

Koho vinit?

Nejde ale o kritiku školství a v žádném případě nespílám našim rodičům. Jde spíše o pochopení toho, že výchova není snadná a neměli bychom nikoho vinit za to, co nám dal nebo nedal. Nemusíme se vším, co naši rodiče dělali, souhlasit. Ovšem pokud si budeme připadat ukřivdění nebo jim něco vyčítat, zlepší to kvalitu našeho života? Obohatí to náš vztah s nimi nebo k sobě samým?

Je to na nás

Jakmile dospějeme, přebíráme odpovědnost za svůj život. Naše spokojenost už není v rukou druhých, ale máme ji plně ve své moci. Byly nám rozdány určité karty a s těmi se učíme hrát. Vždycky máme možnost, jak se na tuto hru dívat. Budeme si stěžovat, co nám bylo rozdáno (a že vlastně ani nemáme návod ke hře), nebo si začneme tvořit vlastní pravidla a hru si užijeme? Uvidíme své rodiče a učitele jako lidi, kteří se snažili nám předat to nejlepší, co mohli, nebo se na ně budeme zlobit? Záleží vždy jen na nás.

Zahraj si tu nejlepší hru!

Doporučuji chopit se šance! Vyzývám Vás, abyste využili příležitosti, poděkovali rodičům (ať už fyzicky nebo v srdci) za všechno, co pro Vás udělali, a vykročili do další fáze životní školy jako nezávislé bytosti. „Děkuji Ti za všechno, co jsi mi dal/a, o všechno ostatní se postarám sám/sama.“ Jdu se učit žít! Začínám hrát s kartami, které mi osud rozdal, a chystám se si to užít!

A pokud Vás nezpracované emoce „válcují“, podíváme se na ně spolu. Ozvěte se mi. Ráda Vám pomohu je doprožít a uvolnit.